RESTART - CTH 2011

Psal se rok 2184 a zásah vyšší moci navždy změnil osud celého světa. Tak strašně jsme se tenkrát zmýlili. V letě toho roku jsme v Úřadu pro letectví a kosmonautiku, v divizi pro výzkum vesmíru, zaznamenali rychle blížící se těleso, které směřovalo přímo do naší oběžné dráhy. Pečlivým zkoumáním bylo zjištěno, že se jedná o jednonávratovou kometu s parabolickou dráhou letu, která po průletu kolem slunce zamířila směrem, který se přímo křížil s trajektorií Země při oběhu kolem Slunce. Po tomto zjištění zavládla všeobecná panika. Provedli jsme sérii kontrolních výpočtů a zjistili, že kometa sice vstoupí na kraj oběžně dráhy Země, ale naší planetku by měla minout bez fatálních následků. Pro všechny případy nechal tehdy kontinentální prezident G.W.Bush V. připravit krizový plán, který počítal s evakuací části populace z planety. K tomuto účelu vyčlenil veškerou dostupnou vesmírnou techniku včetně roboticky řízených těžařských lodí primárně určených pro transport nerostů z kolonií na Marsu a jiných planetách.
Za cíl byla vybrána planeta Gliese 58, která leží jen 20 světelných let od Země, což je asi 119 trilionů kilometrů. Dle výzkumů od jejího objevu před více jak 170 lety se ukázalo, že tato planeta je svým podnebím a prostředím nejvíce podobná Zemi a tudíž vhodná pro život případných přeživších uprchlíků ze Země. Dostala název "Nova spes" neboli Nová naděje. Že je lodí akutní nedostatek jsme samozřejmě věděli, ale nikdo si nepřipouštěl, že k evakuaci opravdu dojde. A tak jsme dál žili s veřejným tajemstvím na bedrech a čekali, jak to dopadne.
Katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat. Kometa po vstupu do oběžné dráhy Země změnila směr a srážka byla nevyhnutelná. Do střetu zbylo jen pár hodin a na Zemi se rozpoutala doslova občanská válka o poslední volná místa na transportních lodích. Prezident s členy vlády, ochrankou a jejich rodinami byl jedním z prvních, kdo v záchranné lodi odletěl. Dále pak byli na řadě vědci a vybraná elita nutná pro zachování rasy v nejvyšší možné kvalitě. No a pak ostatní šťastlivci, lépe řečeno nejsilnější, v těžařských transportérech. Zbytek civilizace zahynul. Z oběžné dráhy už jsem jen sledoval, jak došlo ke srážce a planeta se zbortila. Ten pohled nikdy nezapomenu. Evakuace se také neobešla bez katastrof.
Krátce po startu jsme dostali zprávu, že prezidentova loď i s celou osádkou zcela zmizela. Poslední zachycená zpráva bylo nouzové volání o pomoc. Další horor se tou dobou odehrával na palubě těžařských lodí. Plán je využít byl sice geniální, avšak došlo k fatálnímu omylu. Přepravní kontejnery nebyly dostatečně chráněny proti extrémním výkyvům teplot, ke kterým dochází během startu v atmosféře, neboť k převozu rudy z kolonií to nebylo nutné. Během doslova sekund tak došlo k usmrcení 95% všech zachráněných, protože těžařských lodí byla naprostá většina. Několika šťastlivcům se sice podařilo uniknout v záchranných kapslích, bohužel nezbyl nikdo, kdo by je zachytil.
Zbyla nás tak jen hrstka. Na třech lodích jsme směřovali do hlubin vesmíru vstříc planetě, jejíž povrch jsme znali jen ze sond a výpočtů. Dlouhou cestu jsme přežili v hibernačních kapslích v umělém spánku, zatímco lodě řídil automatický navigační systém. Po několika měsících, když nás palubní počítač téměř u cíle probudil, zlý sen pokračoval. K "Naději" jsme nakonec dorazili ve třech. Nejprve jsme planetu obletěli ve snaze najít vhodné místo k přistání, ale nehostinný kopcovitý terén nám nedával příliš šancí. Nakonec jsme vybrali něco jako louku uprostřed čehosi, co vypadalo jako pozemské lesy. Prostor dost malý, ale bude muset stačit. Velkým otazníkem pro nás zůstávala místní gravitace a od ní odvislé podmínky v atmosféře.Vzhledem k docházejícímu palivu ale nebyl čas na složité propočty.
První šel na věc Albion 5. Za chvíli už ho strhla atmosféra a házela s ním ze strany na stranu. To nemohou zvládnout, myslel jsem si, ale Albion 5 dál vzdoroval. Prudce s sebou trhal, ale pod atmosféru prošel. Neustále z něj upadávaly různé kusy trupu a řítil se k zemi. Na poslední chvíli vysunul brzdné štíty a tvrdě narazil na zem. V pořádku a bez exploze. Sice tvrdé, ale dobré. Pak se začal spouštět Razorblade 12. Podobně jako Albion 5 se zmítal, ztrácel kusy opláštění a nakonec prošel. Posledním manévrem pak bylo prudké brzdění za pomoci štítů a nouzových padáků a hrubé přistání do dřevnatého porostu kolem zvolené louky. Zvládli to. Pak jsme byli na řadě my. Náš stařičký Texan II. musel vydržet poslední zkoušku. Kapitán rozkázal pevně se připoutat, něco zahalekal, sevřel řízení a začal sestup. První vteřiny šli dobře a pak se rozpoutalo peklo. Ozvala se strašlivá rána a raketoplán sebou začal zuřivě cloumat a trhat. Je po nás.
Určitě. Kolegyně z oddělení výzkumu lidských reakcí ve stresových situacích sedící po mé levici se ihned pozvracela a omdlela. Můj asistent sedící o dvě místa vpředu si vykloubil rameno, rozsekl hlavu a šíleně řval. Všechno, co nebylo přišroubované, létalo po kabině a ohrožovalo cestující. Včetně jednoho chlapíka, co podcenil důležitost utažení pásů. Kapitán v první chvíli zněl, jako když se modlí, ale ve skutečnosti strašně klel a svatí byli jen společným jmenovatelem. Začal jsem ztrácet vědomí. Najednou to přestalo. Ulevilo se mi. Ale jen na pár sekund, neboť to byl pouze přechod mezi vrstvami atmosféry. A znovu rachot. Najednou rána, černo, bílo a pak tma. Praštil jsem se do hlavy o vytrženou sedačku přede mnou. Souvislý řev hrůzy spolucestujících se mi alespoň na chvíli vzdálil. Po pár vteřinách v mlze se mi začaly opět vracet ostře řezané kontury kritické situace. Pravě včas abych zaslechl zuřivý výkřik kapitána připravit na náraz. Blížili jsme se příliš rychle. Pokusil se ještě zpomalit brzdnými štíty a nouzovými padáky, avšak efekt nebyl dostatečný. Řítili jsme se přímo na louku a hrozil katastrofální náraz. Kapitán se rozhodl na poslední chvíli přizvednout příď raketoplánu a přes špičky dřevin jsme se převalili do malé vodní plochy za stromy. Mocný náraz na vodní hladinu urazil obě křídla a kabina se začala rychle potápět. Kapitán ještě stihl otevřít nouzové průlezy a stroj šel ke dnu. Veškerá elektronika vypověděla službu a pásy na našich sedadlech zůstaly zaseklé. Výborně, neumřel jsem na zemi, ve vesmíru, v atmosféře a ani nárazem. Takže se utopím? Ne, na chmurné myšlenky nebyl čas. Kapitán vyběhl z kabiny a jako v transu jednoho po druhém odřezával. Hysterický řev protkávalo bolestné kvílení. Nakonec se dostalo i na mě. Pomohl jsem mu s uvolněním ostatních a na poslední chvíli se nám podařilo dostat z vraku na hladinu. Doplavali jsme ke břehu, kde už čekali psychicky zlomení ostatní.
Jediná dobrá zpráva byla, že jsme nebyli mrtví a schopni dýchat bez přístrojů. Vše ostatní byla katastrofa.
Pokud počítám i osádky z ostatních lodí, tak je nás asi šedesát. Na cizí planetě, poslední svého druhu. Většina zraněná, naprosto bez prostředků a veškeré techniky. Ale žijeme. Zatím. Začínáme od nuly. Kompletní restart civilizace.

VIDEO