Bezděz – report ze skvělého festivalu

Přátelé kamarádi,
zástupkyně 6. oddílu opět podnikly zajímavou výpravu po krásách naší vlasti. Tentokrát jsme si jako cíl naší cesty zvolily hrad Bezděz, jelikož a právě proto, že se tam odehrával festival České hrady. S pár kamarády jsme na místo dorazili v sobotu 2. 8. 2008, postavili stan a vydali se k branám festivalu. Jak asi víte, jsme strašně upovídané a proto máme spoustu kamarádů a známých na dobrých místech, tak se čistě náhodou stalo, že jsme se do areálu dostaly nejenom zadarmo, ale i s VIP vstupem do zákulisí (čehož jsme hojně využívaly).
Terouš se už od pátku těšil na vystoupení Sunshine, takže si ho patřičně užíval i když slunce hřálo jako zběsilé. Jako další hráli Skyline, kteří nás opět rozproudili, jejich koncerty vždycky stojí za to! Proběhla samozřejmě i prohlídka okolí a návštěva několika jídelních stánků – všechno bylo výborné a věřte nám – ochutnaly jsme téměř vše. Naštěstí jsme nemusely absolvovat dlouhé fronty na pití ani na tolik oblíbené Toitoiky, neb VIP zóna skýtala vlastní vybavení.
Poslechly jsme si i skupinu Kryštof, která hrála místo Chinaski, a po tréninku s Davčou Poledníkem u strážního ohně jsme si střihly i Atentát. Následoval koncert Horkýže slíže, kde zahrály všechny jejich pecky a my, odkojené poslechem v Malé 5 (tímto zdravíme Wenouška ), jsme si je užily dosyta!! Divokého Billa jsme absolvovaly již posilněné langošem a klobásou a musíme říct, že Adam na housle opravdu válí (jistěže ho zmiňujeme jen díky nezapomenutelnému hudebnímu vystoupení .
Potom nás stihla menší průtrž mračen, kterou jsme ale ustály, a už jsme se těšily na večer, kdy měli hrát Monkey Business a Wohnout. Matěj Ruppert opět nezklamal, a poté co zazpíval operní árii, zůstali mnozí stát s otevřenou pusou. Následní Wohnouti byli taky úžasní a jejich koncík cca v 01:30 zakončil parádní festival.
Noc ve stanovém městečku ve stanu, kde ráno bylo asi 40 stupňů, byla parádička, ale poté se zrodil nápad jet se koupat na nedaleký Mácháč. Inu nedaleký by byl (cca 8km), kdyby se na cestě nevyskytla nehoda, přičemž při objíždění okolních vesnic jsme najely asi tak 3x tolik . Nicméně na našem nadšení to nic nezměnilo a koupání bylo doslova božské!
Toliko o našich zážitcích, brzy určitě přijdeme s další reportáží z našich skvělých a jedinečných cest
Zdraví Vás

Vánoční trhy v Norimberku

S nadcházející vánoční atmosférou jsme se rozhodly, že si jí patřičně vychutnáme. A právě kvůli tomu, jsme si vybraly město, které je pověstné největšími vánočními trhy v Evropě – Norimberk.
Odjezd byl naplánovaný na sobotu 8.12. v 5:30. Představa vstávání takhle brzy nám naháněla víc než jen husí kůži, ale nedalo se nic dělat, pro jistotu jsme měly nařízeno hned několik budíků . Budíček byl přesně ve 4:00 (Sabča samou nedočkavostí vyskočila už ve tři – nepotřebovala k tomu ani budík, což je u ní docela raritka), no a přibližně okolo páté jsme už seděly v ranní tramvaji, kde kromě nás dvou - natěšených slečen s baťůžky - tvořilo zbytek osazenstva pár společensky unavených spoluobčanů.
Odjížděly jsme od hotelu na Knížečí, kde jsme v určenou hodinu čekaly na příjezd autobusu. Najednou se ze zatáčky vynořil luxusní dvoupatrový (určitě i klimatizovaný) autobus a my se s pískotem rozeběhly v domnění, že je to ten náš…..nebyl. Ve chvilce přijel autobus druhý, méně luxusní, neklimatizovaný (prostě karosa), zato se dvěma moc příjemnými řidiči, kterých jsme si za cestu užili až až. Dostaly jsme VIP místo přímo nad nimi, takže jsem si vyslechly spousty poutavých příběhů z jejich jistě velmi zajímavých životů (na zpáteční cestě jsme v Plzni přejeli psa).
Asi kolem deváté hodiny jsme přijeli do Norimberku, dostali jsme instrukce od naší delegátky (např. že zadarmo a hezké záchody jsou v Burger Kingu) a vydali se na prohlídku města. Nejprve jsme šly na zámecké hradby města, které jsou nejstarší svého druhu na světe, a tam se nám naskytl nádherný výhled na celý Norimberk. Naše další zastávka byla u kašny na hlavním náměstí, kde se konají i ony zmiňované trhy. Je tam také kostel Frauenkirche s orlojem, kde každý den ve 12:00 prochází kolem sochy Karla IV. čtyři apoštolové. Další zajímavou památkou pro nás byl kostel Panny Marie a museum Albrechta Dürera.
Potom jsme se rozhodly projít si trhy a zjistit, co nám naši němečtí sousedé nabízí. Objevily jsme stánky s marcipánem, oříšky na všechny způsoby, perníky, vánočními ozdobami atd. Nejvíce nás, což vás určitě nepřekvapí, zaujalo jídlo a pití. Jako velmi výhodné stanoviště jsme si vybrali stánek s Glühwein (svařeným vínem), které servírovali v moc pěkném hrnečku s obrázkem města – jeden jsme si potom také na památku koupily. Dalším oblíbeným stánkem se pro nás stal stánek prodávající grilované vinné klobásky . Tyto stánky zmiňujeme především proto, že jsme se staly jejich pravidelnými zákaznicemi.
Trhy jsme si opravdu velmi užily, nakoupily jsme nějaké dárky na Vánoce a domů jsme přivezly i nějaké dobroty, které nabízely ostatní stánky. Ve zbylém čase jsme si ještě doprohlédly město, udělaly poslední fotky a chystaly se na zpáteční odjezd do Prahy. Cesta zpátky probíhala pod vedením našich zkušených řidičů poklidně a dozvěděly jsme se i spousty zajímavých informací od spolucestujících na sedadle za námi. Kdyby Vás například zajímalo, co je to outlet aut, tak podáme rychlé vysvětlení (tam se dávají auta, které už nikdo nekupuje). Na(ne)štěstí jsme samou únavou brzy usnuly, takže jsme si nemohly vyslechnout další užitečné informace. Náš výlet do Norimberku byl krásný a určitě na něj budeme ještě dlouho vzpomínat. Pokud se někdy budete rozmýšlet, kam vyrazit za vánoční atmosférou, tak tohle město vřele doporučujeme, protože tam na vás vánoce dýchají ze všech stran.
Loučíme se s Vámi a doufáme, že budeme mít zase příležitost podělit se s Vámi o naše zážitky.

Transylvánie - UPÍŘI

Vše započalo díky Blance, která na táboře navrhla výlet za upíry do Transylvánie, neboli do Rumunska. Upsaly se jí Tína s Bárou, aniž by tušily, co je čeká. Bohužel zasáhl nemilosrdný osud, který zhatil natěšené Blance její záměry – tři dny před odjezdem dostala angínu. Náhradník se našel poněkud snadno. Existuje pouze jediný člověk, který neváhá ze dne na den zabalit, všechno zařídit a vykročit vstříc neprobádanému. A tím člověkem je Sigi. Výsledná mařanská skupinka v kompletní formaci třetího oddílu a zástupkyně čtvrtého oddílu mohla tedy 24.října vyrazit na osudnou cestu…
Již v autobuse nás vedoucí výpravy stačil zahrnout radami jak si počínat v Rumunsku tak, abychom přežili. Ano, přežili. Historka o muži, který loni spadl do jakéhosi jezera, kde plavala mrtvá zvěř, po chvíli přestal mluvit, následně přestal i chodit a cestou do Čech se zjistilo, že má jakousi nákazu, nás opravdu ubezpečila o absurditě toho zájezdu. Jirka (tak se náš průvodce jmenoval) nás stačil ujistit, že něco jako zdravotnictví v Rumunsku neexistuje, tudíž se nemůžeme spoléhat na jakoukoliv pomoc.
Po celém dni stráveném v autobuse jsme konečně stanuli před hotelem. Z katalogu jsme se těšili na čtyřhvězdičkový pokoj, avšak při prvním pohledu nám neuniklo, že realita bude jiná. Hotel byl rozdělen na zrekonstruovanou a nezrekonstruovanou část. "Vsaďte se, že budeme bydlet v tý starý části," nadhodila Bára. "A támhle vlevo se opravuje střecha. To by byla sranda, kdyby náš pokoj byl zrovna pod tím," zasmála se. Bohužel, vyplnilo se vše, co řekla. Ze čtyřhvězdičkového hotelu jsme se rázem ocitli ve dvouhvězdičkovém a roztřeseně vstupovali do pokoje číslo třináct, jehož dveře držely skutečně jen silou vůle. To už jsme začínali tušit, že celý výlet bude jedna velká past.
Koupelna – neskutečná. Mezi dlaždicemi vesele prorůstala plíseň, záchod protékal a ve skleničkách určené pro uložení kartáčků seděla centimetrová vrstva prachu. Kohoutek u umyvadla nešel dotáhnout.
Když jsme se psychicky jakž takž srovnali s "koupelnou", následovalo obhlédnutí ložnice. Nebo tak tomu oni říkali. Chatrné pelesti, místo matrace jakási deska a na přikrytí jedna plesnivá deka, jejíž existence se datovala snad od dob 1.světové války. Na poznámku, kde jsou ty čtyři hvězdičky Honza podotknul, že jedna je za televizi (asi osm programů, ale překvapivě všechny v rumunštině), druhá za topení (jehož teplo sálalo do vzdálenosti maximálně deseti centimetrů), třetí hvězdička měla být údajně za tu jednu funkční žárovku a čtvrtá za balkón. Ten měl být původně bonus, ale jelikož dveře se nedovíraly, profukovalo nám už tak do promrzlého pokoje, tudíž stabilní teplota se pohybovala kolem 13°C. Započítám ještě onu úpravu střechy. Kdybychom chtěli (a kdyby dělník nebyl Rumun), mohli jsme s ním klidně hodit řeč, protože se vynořoval v pravidelných intervalech nad našimi hlavami, aby zatloukl do střechy další prkna.
Vzhledem ke stavu našeho pokoje vám asi nepřijde divné, proč jsme se snažili trávit co nejvíc času venku. Naše kroky jako první směřovaly na Dráculův hrad, dokud nebyl zavalen turisty. Ačkoliv prohlídka se nám líbila, všichni jsme se shodli na tom, že v Čechách máme takových zámků tisíce a mnohem hezčích.
Málem bych zapomněla na první katastrofu, která se naší družince přihodila. Při prohlídce skanzenu Dráculových poddaných se Sigimu stalo to nejhorší, co se mu stát mohlo. Ano, někteří už tuší. Honzovi přestal fungovat jeho milovaný, nedotknutelný foťák. Po zbytek dne byl bledý, zamlklý, zkrátka truchlil.
Náladu mu nespravily ani neuvěřitelně kýčovité trhy. Zamýšlel si pořídit nějaký suvenýr, ale veškeré zboží bylo až tak neúnosně trapné, že si koupil akorát sýr. Což chválím, protože se to dá jíst.
Aha, jídlo. Jak jsme se živili? V hotelu jídlo neměli, tudíž strava závisela na tom, kde si co ulovíme. Zásoby z domova byly samozřejmostí, avšak kdo nás tak trochu zná, ví, že bez pořádného jídla nejsme schopni fungovat. Útočištěm se nám stala místní pizzerie. V pokoji na nás čekala sprcha v pravěké koupelně. Dlaždice ale nesplňovaly ani minimální požadavky únosnosti, tudíž nás napadl chytrý nápad. Rozstříháme igelitové tašky, rozložíme je po zemi koupelny a při sprchování na nich budeme stát, abychom se bosou nohou nedotkli podlahy.
Naše obleky na spaní se skládaly z pěti vrstev, čepic, šál a rukavic, až taková byla v pokoji zima. Před usnutím jsme se všichni tři shlukli kolem topeníčka a jako trosečníci na Sibiři ho objímali a pokoušeli se z něj vstřebat alespoň čtvrtinu tepla, které bylo potřeba na udržení základních tělesných pochodů.
Druhý den jsme se přes různé nástrahy vydali do hor. Vystoupalo se až do nadmořské výšky 1900 m, kde jsme si v horském sedle opekli buřty – zásoby z Čech, nikdo si nehodlal zahrávat s rumunskými uzeninami. Sestup dolů byl zdaleka nejlepší. Šlo se prudší strouhou, samozřejmě nechybělo bahno, voda, spadané stromy, vlhko atd. Každopádně jsme se krásně inspirovali na příští Zelené peklo. Někteří z nás se modlili, abychom se vyhnuli setkání s vlkem či medvědem.
Zpocení, špinaví, zhroucení, promrzlí jsme v pokoji zjistili, že místnost je zkrátka nevytopitelná a je tam stejná zima jako při odchodu. "Hele, já myslim, že neteče voda," prohlásila Bára. Následující reakce jsou nepublikovatelné. Poslední jobovka? Zdaleka ne.
Tak alespoň vidíte, jak jsme se měli. Nebudu už ani zmiňovat naši strastiplnou cestu do Čech, kdy se náš autobus otáčel na nejvyšší hoře, protože tunel, kterým jsme měli projet, Rumuni zkrátka zavřeli a nenechali o tom žádné zmínky. Nebudu zmiňovat to, že jsme díky tomu získali několikahodinové zpoždění a hrozila nám devíti hodinová zastávka v Budapešti, aby se naši unavení řidiči mohli vyspat. Nepojízdné a rozkopané silnice nevyjímaje. Bára může být ráda, že nestoupla na hlavu spící paní, která se přes noc v autobuse uvelebila v uličce, Honza může děkovat za to, že mu požití rumunského sýru nezpůsobilo žaludeční potíže a já můžu být jenom vděčná pražským vodárnám za teplou vodu a splachovací záchod.
Každopádně Rumunsko se stalo po tomto dobrodružství naší oblíbenou destinací a jsem si jistá, že využijeme každou příležitost, kdy budeme moci vycestovat do této báječné země. Vřele všem doporučujeme, avšak nezapomeňte na heslo: V Rumunsku není NIC JISTÉ!

30. NOČNÍ TELEVIZNÍ POCHOD

Podzimní televizní pochod se každoročně stává pro vedoucí z MM příležitostí se opět sejít a zavzpomínat si na uplynulý tábor. Ne jinak tomu bylo i letos. Účast z MM 1 byla hojná. Zarmoutila nás ale nepřítomnost Marka s Ditou, kteří v termínu pochodu jeli navštívit Scoopa do Anglie. Tento rok se konal jubilejní 30. ročník, který ale skrýval hrozbu posledního konaní.
Sraz byl tradičně v pátek v 17:30 v ulici Pujmanové, odkud vyrážely směrem k táboru dva autobusy. No, nevíme jestli i tohle bylo tradiční, každopádně mezi posledními přišly Anet, Terka a Sabča . Cesta proběhla bez větších obtížích. Jen Sigi při otvírání lahve zapomněl, že má ve svém pití opravdu hodně bublinek, které byly navíc umocněné jízdou po D1 .
Po příjezdu na Mařaňák přišlo každoroční rozebírání klíčů od chatiček a zabydlování. Potom jsme si došli na studenou večeři, kde se každý zapsal na svou vybranou trasu pochodu. Tady můžeme znovu použít slovo "tradičně", protože opět valná většina šla pochod ze Zruče. Ovšem byly i výjimky. Dan, Michal a Sigi startovali v Kácově. Před vlastním nástupem do autobusů odvážejících nás na vybrané starty proběhla ještě v kuchyni oslava 30. výročí pochodu, kde hlavní pořadatel, Zdeněk Svejkovský, dostal dort v podobě boty.
Začalo nastupování do autobusů. Tady nastal opravdu problém. Jeden autobus jel totiž do Zruče přímo, zatímco druhý jel oklikou přes Kácov. Výsledek byl jasný. Přímák do Zruče byl narvaný k prasknutí, ale Kácovák na tom byl o poznání lépe. Autobusy skoro vyjely a Sigi s Michalem začali postrádat Dana, který se při nastupování zdržel. Následoval tedy nervózní telefonát. Dan ovšem tvrdil, že už v autobusu je a že nebude přelézat do toho druhého. Autobusy vyjely a Sigi s Michalem zůstali bez Dana. To snad ani nebyla pravda. Dan byl podle všeho v druhém autobusu a jel do Zruče. Co se dalo dělat. Těsně před Kácovem zavolal Dan: "Tak si myslim, že jsem ve správnym autobusu, protože už jsme skoro v Kácově." Na to mu Sigi odpověděl: "No, to mi skoro taky, jsem na té hlavní." Dan: "Tak to musíte být za náma." Sigi: "Ale vždyť jsme vyjížděli první." V této chvíli bylo jasno. Michal se otočil a kouknul na konec autobusu, kde seděl teď už vysmátý Dan. Bylo to jak v blbým filmu .
Doufáme, že jste si už zvykli na slovo "tradičně", protože i nadále má pochod tradiční pokračování . Obě skupiny (Kácov a Zruč) se před namáhavým pochodem vydaly doplnit energii do občerstvovacích zařízení. Dan, Sigi a Michal se posledním vlakem dostali z Kácova do Zruče, kde se připojili k ostatním. V pozdních hodinách všichni společně vyšli na pochod do MM. Trasa je dlouhá 10 km, takže se vytvořilo množství různých skupinek, které šly různým tempem. Ti znalejší používali zkratky, ti línější (nebo mazanější? ) se kousek cesty svezli stopem . V brzkých ranních hodinách se nakonec všem povedlo v pořádku dojít . V cíli na nás "tradičně" čekal výborný gulášek, diplom a fidorka.
Druhý den (pořád sem leze to slovo "tradičně" ) se všem špatně vstává, takže většina lidí začala až obědem. Počasí nám moc nepřálo, bylo zataženo a zima. Bylo jasné, že na výlet se nikomu nebude chtít. Někteří trávili volný čas v Malé Pětce, jiní ještě dospávali a byla i skupinka takových, kteří se učili matiku . Čas pomalu plynul. Po večeři se lidi z tábora vrátili zpět do Malé Pětky, zatímco jiní zamířili k ohni, anebo zůstali v jídelně. Každopádně dobrou noc .
To slovo, to slovo už nééé . Ráno, tedy spíše dopoledne, jsme vstali a zapsali se na odjezd autobusu, pak jsme uklidili chatky a po vydatném obědě jsme se vydali zpátky do Prahy. Můžu říci, že to byl jeden z nejlepších pochodů, který jsme zažili .
Zazvonil zvonec a pochodu je konec. Ale vůbec ne. Naštěstí. Pan Svejkovský nám slíbil, že s organizací bude pokračovat, takže na viděnou tradi.. ne lepší bude "opět" příští rok. Juchů !

Na kolech do Nespek

Náš první celodenní výlet byl naplánován z Prahy do Nespek. Sraz jsme měli 15.8. v 10:00 na cyklostezce u odbočky k Modřanskému kinu. Pro jistotu jsme večer před srazem ještě dořešili detaily naší trasy v jedné nejmenované občerstvovací stanici u Pankrácké věznice, a tak nám již nic (skoro nic) nebránilo v cestě .
Nadešel den D. Ráno se na cestě do Nespek sešli čtyři odvážlivci (nebo spíš optimisti? ).
K Báře, Natálce a Sigimu se přidal ještě Wenca (přeborník v jízdě s prázdnou duší). Z vltavské cyklostezky jsme odbočkou u Modřanského kina vyrazili do Modřanské rokle a přes Cholupice dál do Dolních Břežan. Bylo naprosto jasno a teplota se začala blížit ke třicítce. Proto se nikdo nemůže divit, že jsme si v Dolních Břežanech udělali první občerstvovací zastávku. Bára si mimo jiné dala Kofolu a ptala se, jestli už jsme alespoň v polovině cesty (nebylo jí totiž moc dobře od žaludku). Tomu tak samozřejmě nebylo, měli jsme za sebou ani ne třetinu trasy a to navíc tu nejméně náročnou část. Dál jsme pokračovali po silnici kolem rybníku Pytlík až do Psárů. Tam nás čekala první větší zkouška. Po červené turistické trase jsme se museli vyškrábat prudkým táhlým kopcem až na silnici k hotelu René. Nakonec to tak strašné nebylo. Všichni jsme to zvládli, jen Barča měla se svým trekingovým kolem problémy v rozbahněném terénu. Její hlasité komentáře se každou chvíli rozléhaly lesem: "Nejsem žádný hrdina, při potížích z kola hned slejzám," (ale neslezla, což se cení) nebo "Moje kolo s takovýmhle terénem nesouhlasí," což si jistě pamatují všichni jezevci v okolí .
. Ale nakonec to zvládla . Po zdolání kopce jsme v hotelu René udělali další nevyhnutelnou občerstvovací pauzu.
Cesta dále pokračovala po turistických značkách a my začali nabírat lehké zpoždění. To podtrhnul Wenca, který u Mlýnského rybníku musel měnit píchlé kolo. Šlo ovšem o nezapomenutelný zážitek, protože při tom holkám stihnul udělat podrobnou servisní instruktáž . Vyjeli jsme jeden kopeček a Wenca měl duši opět prázdnou. To už začalo být divné, navíc měl ze zadního kola osmičku. Sigi mu půjčil svou náhradní duši. Dalším problémem bylo to, že Natálka pospíchala večer na fotbal. Raději jsme přidali a vyrazili rychlostí splašeného geparda dál do Nespek. Po Staré Benešovské jsme frčeli dolů z kopce přes padesát v hodině, takže posledních šest km se nám podařilo ujet za pár minut. Menší problémy měl jen Wenca, kolo mu totiž kvůli osmě samovolně brzdilo, proto musel i z kopce šlapat do pedálů jak nikdo. Konečně jsme byli v Nespekách, kde jsme rovnou zamířili do další občerstvovací stanice na jídlo. Tam začalo plánování zbytku cesty. Sigi zůstával v Nespekách u známých na chatě, ale zbylá trojice se potřebovala dostat do Prahy, navíc v určitý čas, Natálka pospíchala na ten fotbal. Nakonec Sigi doprovodil ostatní do Týnce nad Sázavou, odkud se vydali vlakem do Davle. Tam zbylá trojice opět dupla do pedálů a uháněla stále podél vody přes železniční most až do Vraného nad Vltavou. Tam skončil definitivně Wenca. Když bral kolo ze stojanu (po další občerstvovací pauze) zjistil, že již potřetí stojí jeho zadní kolo na ráfku. Holky nevěřícně koukaly na jeho záchvat smíchu. A na jejich otázku: "Co s tím?" Přišla rázná, leč čekaná odpověď: "Jdu pro "LIMO" a vy upalujte, papa." Tak se holky vydaly zpátky samy. Wenca si počkal na vlak, neb prý nechtěl riskovat, že ho jeho milé kolo opět nechá v rejži.
No, i přes časté technické potíže se výlet maximálně vydařil. Vyšlo nám počasí, cesta byla příjemně veselá a Natálce se večer podařilo stihnout i ten fotbal. Čekáme na další společnou vyjížďku a těšíme se i na větší účast. Pokud budete mít náladu jet s námi, jste srdečně vítáni !

Založení Cechu Cyklistů

Koho by bavilo sedět jen tak doma, když venku bylo krásné letní počasí? Chuť někam vyrazit a chuť vidět se po táboře přinesly otázku, co podniknout. Jak jsme zjistili, na MM je dost lidí, kteří rádi jezdí na kole. V tu chvíli bylo jasno. Poprvé jsme vyjeli jen tak na zkoušku po cyklostezce podél Vltavy. Tehdy jsme byli tři. Bára, Natálka a Sigi. Byl to prima výlet, i když nám počasí dvakrát nepřálo. Nejenže jsme se dohodli, že na kola budeme chodit častěji, ale začali jsme domlouvat i něco většího, nějaký ten celodenní výlet.

Nízké Tatry

Co by to bylo za prázdniny, kdybychom nevyrazili s krosnami na vandr na Slovensko. Letos padla volba na Nízké Tatry. Chtěli jsme konečně potkat a vyfotit medvěda. Naši výpravu tvořila pro vás známá jména z MM jako Wenca, Natálka, Ťápa a Sigi a dále pak s námi z minulých výprav byla Zuzka a Iva.
Cesta začala na Hlavním nádraží, odkud jsme jeli vlakem do Ružomberoku. České dráhy opět nezklamaly, takže jsme přijeli o hodinu déle a nestihli navazující autobus do Donoval. Další autobus jel až za dvě hodiny, takže na Cestě hrdinov SNP vedoucí právě z Donoval jsme se ocitli až v půl dvanácté.
Problém byl, že první trasa měla trvat 9.5 hodiny, takže nám bylo jasné, že budeme muset zakempit někde blíže. Po třech hodinách jsme se dostali do Hiadelského sedla. To byla dobrá zpráva, protože jsme se konečně ocitli na mapě (mapu předcházející měla zajistit Zuzka, nestalo se tak). Po dlouhé debatě a zjištění, že do našeho cíle nám zbývá ještě asi šest a půl hodiny, bylo rozhodnuto, že slezeme kousek z hřebene na Hradelsků kyslů, kde přenocujeme. Nechtěli jsme totiž spát v rezervaci. Našli jsme si místečko u minerálního pramene, který se sice pít dal, ale po ochutnávce nezbyl nikdo, kdo by ho chtěl. Po večeři přišel ke slovu Powerball – osudová věc na naší výpravě , ale k tomu až později. Večer jsme vyndali jídlo z krosen a uklidili ho dál od našeho ležení - co kdyby přišel medvěd a nervózně jsme usnuli za vyprávění podivuhodné pohádky "O Kopřivě, která šla pro len" – autoři Wenca a Sigi .
No, jak jsme ráno zjistili, medvěd nedorazil. Zato se na jedné z igelitek objevily dvě díry po myši a pár rozchroupaných potravin. Počasí bylo skoro stejné jako předešlý den, tzn. polojasno a teplo. Zabalili jsme, odkrájeli rozkousané věci a vyrazili zpátky do Hiadelského sedla, což představovalo asi hodinu chůze a 300 metrů výškový rozdíl. Tam jsme se napojili opět na červenou a po ní pokračovali dál po hřebeni. Za dvě hodiny jsme se dostali na Malů Chocholu, což bylo asi 550 metrové převýšení. Tam jsme si na vařiči udělali bombastickou svíčkovou s těstovinami. A když Sigi postavil pěkného kamenného trpaslíka, mohla naše cesta pokračovat dál přes Velků Chochulu a Košarisko na Latiborsků holu. To už se začal projevovat Natálčin křupavý kotník, který měla zničený z dřívějška. Ale co hůře, na Záměstské holi se začalo zatahovat. Během chvíle jsme chodili v mraku. Teplota šla rychle dolů a začal fičet nepříjemně ledový vítr. To už nám do cíle do turistické útulni pod Chabencom zbývala necelá hodinka chůze. Zuzka, která celou dobu chodila vzadu najednou přidala (možná to bylo tím, že i v tomhle počasí šla v sandálech a její batoh byl tak o polovinu lehčí než ty naše). Ostřejší chůzí jsme se dostali přes Ďurkovů do útulni. Vešli jsme dovnitř, kde už byla velmi veselá společnost. Dokonce jsme museli chvíli pátrat, kdo má na starosti ubytování. Našli jsme si pár posledních místeček na půdě a šli se dolů občerstvit. Elektřina na takovýchto chatách nemá samozřejmě co dělat, takže se svítilo petrolejkami. Iva marně hledala toaletu, takže jí chatař vzal osobně ven a ukazoval: "Támhle ta boudička je záchod a jestli chcete vodu, ta je 150m tímhle směrem u studánky." Ivě se rázem přestalo na WC chtít . Počasí se mezitím ještě zhoršilo, takže lidé, kteří dorazili po nás, byli úplně promoklí. Na teplou večeři už nikdo neměl sílu. Chvíli jsme ještě debatovali a pak si šli lehnout.
Ráno nás vzbudil vítr, který narážel do střechy útulni. Nepršelo, ale byla pořádná zima, mlha a foukal silný vítr. Pár odvážlivců se i přes to vydalo na hřebeny, kde ale nemohli nic vidět. Větší část lidí to vzdala a vydala se dolů do údolí. My jsme se rozhodli jeden den zůstat na chatě a počkat, jak to s počasím dopadne. Zůstali jsme tedy sami s chatařema. To byli opravdu milí lidé, zvláště po svém národním pití. Opravdu nebyl problém se mezi ně začlenit. Strávili jsme s nimi báječný den plný smíchu, historek, příjemného povídání i zkoušení místních lahůdek, jako je třeba žinčica (nápoj z ovčího mléka, který se vyrábí zahřátím syrovátky). Wenca se s postupujícím časem navíc rozmluvil nádherně slovensky, a tak Ťápa nerozuměl už ani jemu. Tentokrát jsme večer zůstali déle, přesněji řečeno až pohasla i ta poslední svíčka na stole. Což nám bylo ráno velmi rozhodně vyčítáno.
Ráno nás probudilo příjemné sluníčko a azuro, které by nikdo rozhodně po předešlém počasí nehádal. Konečně jsme zjistili, jak chata vlastně vypadá a jak daleko je místní pramen. Wenca měl nateklou nohu (podle zdravotníka Sigiho to byl natáhlý úpon od svalu), takže společně s Natálkou tvořili dobrou dvojku se zafáčovanýma nohama . S chatárama jsme se rozloučili před desátou a plni smutku z odchodu jsme se vydali zpět na naši oblíbenou červenou hřebenovku. Ten den nás čekala dvoutisícovka Chopok. Šlo se krásně. Všude kolem nás byla údolí a před námi hřebenovka, která se vinula po travnatých horách. Přes Chabenec a pár dalších sedel a hor jsme se dostali na dohled Chopoku - trůnil v dáli jako obr sedící na koni a jako by se mu sluníčko odráželo od jeho holé hlavy . Cesta vedla stále nahoru a dolů. Byli jsme jak na horské dráze. Někde u Pol´any jsme narazili na stádo kamzíků. Sigi se vydal s foťákem na lov. Když už neměl medvěda, chtěl alespoň kamzíky. Nakonec se jich pod námi objevilo 13 kusů. Přiblížili jsme se k nim na pár metrů. Nedůvěřivě si nás prohlíželi a v poslední fázi se rozhodli, že moudřejší ustoupí a vydali se raději směrem do údolí. Zatímco dosud jsme lidi potkávali spíše výjimečně, u Chopoku to byl pravý opak. Vypadalo to tam jak na Václaváku. To víte, když se někdo může svést lanovkou nahoru…. Téměř na vrcholku stojí Kamenná chata (2000 m n.m.), kde mají chutné, ale trošíčku dražší občerstvení. Před ní je stará bouda lanovky, na které je několik satelitních přijímačů, které Natálka prohlásila za barevné balóny . Teď nastal problém. Chtěli jsme vylézt na vrchol Chopoku, ale Natálka měla pojištění jen do dvou tisíc metrů. Museli jsme tedy na ní dávat velký pozor, aby se jí tam něco nestalo . Pokochali jsme se krásným výhledem a utíkali před tím zástupem davu. Další noc jsme měli strávit na chatě Generála M. R. Štefánika. Tam jsme se také z posledních sil dostali. Ubytování bylo sice dražší, ale zase tam měli sprchu a teplé jídlo, což jsme přivítali velice radostně. Marně jsme doposud sháněli tričko velikosti L, které bychom si na památku ze Slovenska odnesli, když jsme ale neuspěli ani tady, peníze na tričko jsme projedli . Večer přišel opět ke slovu již dříve zmiňovaný Powerball, tedy ruční gyroskop. Nejenom, že svítí, ale počítá i rekordy v otáčkách. Toho se samozřejmě nejvíc chytil Sigi s Wencou. Postupně se překonávali. Sigi svým rekordem 10499 nasadil laťku opravdu vysoko. Ale Wenca se nevzdával a večer rekord padl. Poslední číslo bylo 10602. Prostě nářez .
Ráno jsme se probudili po příjemné noci. Jen Wenca zjistil, že si včera s rekordem udělal puchýř na ruce. Ale i za to mu to stálo, a nic mu nebránilo se ráno Sigmu vysmát a honosit se svým výsledkem. Po raňajkách, které byli v ceně za ubytování jsme se rozdělili. Iva se Zuzkou se vydali směrem na Čertovicu a odtud dále po hřebenech, zatím co my zamířili do Demanovské doliny a odtud autobusem na vlak do Liptovského Mikuláše. Vyšplhali jsme se tedy zpět do Demanovského sedla a scházeli do doliny. To byla dobrá cesta. Z nějakých 1955 m n.m. jsme se sešoupli do asi 700 m n.m. Nejprve jsme se dostali pod horu do údolí a pak šli stále jen lesem dost monotonií cestou. Byla to docela masáž na kolena. Takhle jsme došli až do chaty Lůčky, kde jsme se opět občerstvili. Odtud nám jel autobus, který nám samozřejmě asi o minutku ujel. Tak jsme mu zamávali a počkali na další. V Mikuláši jsme došli na "náměstí" – opravdu ve velkých uvozovkách a dali si zmrzlinu. Pak jsme se vrátili na nádraží a v jedné občerstvovací stanici čekali na vlak, který nám opět málem ujel.
Na závěr můžeme říct, že co se dopravních prostředků týče, hrají vlaky opravdu prim, jelikož zařídit si lístek a místenku na Slovensko trvalo 20 minut, ze Slovenska asi 10. Z Prahy měl vlak zpoždění hodinu, zpátky asi 40 minut. S tím už jsme počítali, takže díky zpoždění jsme v Praze chytli akorát první ranní metro. Jinak vandr byl fakt super. Vyšlo počasí a vůbec snad všechno. Příští rok zkusíme udělat větší akcičku pro lidi z MM .

Pochod Praha (Střezimíř)Prčice

Jednoho slunečného odpoledne jsem byl pozván na pochod Praha - Prčice. Tato geniální myšlenka se zrodila v Sigiho mozku a mně se zdála jako velice dobrá. Přestože podobné pozvání obdržel celý Mařanský tým, sešla se jen osmičlenná skupinka ve složení Honza, Bára, Karlos, Ťápa, Wenca, Dupy, Vláďa a Žeňa. Troufám si říci, že ty poslední tři patrně neznáte. Ale jako skupinka jsme působili velice pružně a svěže na rozdíl od jiných méně veselých skupinek. Organizátorem a hlavním naším tahounem, sportovcem a odborníkem na chůzi, který nepohrdne ani plastovým kelímkem byl Sigi, který zvolil trasu ze Střezimíře dlouhou 26 km. Sraz byl proto na Hlavním nádraží v 7 : 45. Úkol byl jasný, dostat se do vlaku, který měl odjíždět v osm hodin a jedenáct minut. Zpoždění se sice vyšplhalo na dalších dvacet minut, ale do přeplněného vlaku jsme se dostali. Za skřípání chladných kolejí a mávání vzrušeného davu jsme se vydali na téměř dvou a půl hodinovou cestu vlakem.
Na startu jsme dostali mapku a stručný popis tratě. Stálo tam: od železniční stanice jdeme po žluté značce na Vestec rozcestí značek. (1.punkt- 24 km 7.30-12.00 hod.) Odtud pokračujeme po červené značce na Starý zámek (2.punkt- 17 km 8.30-13.00 hod.) Pokračujeme po modré značce a po chvíli se připojíme na trasu z Tábora, po které pokračujeme do cíle v Prčici. Přesně tak to odrecitoval náš zálesák a vůdce pochodu Honza a s úšklebkem hodil mapku do batohu se slovy: "To je pro ty, co netrefí ani z půdy do sklepa, přestože je to z kopce." A v hlavě si našteloval azimut s tak závratnou hodnotou, že se nám protočily panenky. Po té jsme se pod jeho taktovkou vypravili, s obavami zda nejdeme špatně, za asi tak pětistovkou dalších pochodujících kamsi na východ. Ze zadu mapy bylo volné místo na razítka z kontrolních bodů a hned to druhé jsme dostali ve Vestci asi tak dva kilometry od startu. Také to byla první občerstvovací stanice, to znamená kelímek do ruky, nezdržovat se a šlapat a šlapat. Mnozí z nás nesnídali nebo jen málo, tak vás asi nepřekvapí, že jsme zastavili hned v další vesničce Mezno a dali si něco na zub. Patrně to měla být sekaná, ale kdo ví. Když jsme byli posilněni, vyrazili jsme kolem fotbalového hřiště a jakéhosi rybníku lesem dále do Prčic. Tady už jsme cestu hledali, protože ta pětistovka lidí byla už dávno za kopcem Nutno podotknout, že cesta ubíhala jak mraky na obloze za deště. Nad námi ovšem byla obloha modrá a klidná jak Stříbrné jezero z kovbojek, proto byla pro nás cesta lesem, ve stínech listů, velice příjemná.
Další kontrolu a to Starý zámek jsme nalezli zanedlouho i s naším organizátorem, který měl ostřejší tempo a vyrazil zkoumat terén, zdali je bezpečný. Dokonce tato hlava rodiny, jak jsme se mu cestou zvykli říkat, nezapomněl ani na foťák. Takže pár fotek jistě najdete ve foto-galerii. Dále jsme pokračovali do Borotína, kde jsme si v restauraci Pod Kaštanem dali další nezbytnou občerstvovací zastávku. Shodou okolností byla v Borotíně pouť a tak se stalo, že v naší skupince se objevila dvě lízátka. Tak jsme byli zas o něco sladší. Sluníčko pálilo a my jsme šlapali po rozžhaveném asfaltu do nedalekého příjemně chladného lesa. Dokonce nás kýžený stín inspiroval k pochodové či vodácké písní První den natírám koleje… a jelikož jsme koleje natírali asi tak třicet dní, bylo více než jasné, že veverky znají zas o píseň víc a pobrukují si jí do teď.
Došli jsme do Bonkovic a tam jsme zjistili, že jsme pouhý kilometr od místa, kde jsme pochod začínali. Nicméně doplnili jsme síly před jednou restaurací a po zkontrolování času jsme usoudili, že je nejvyšší čas dát se opět na cestu. Mírumilovný pochod osvobozující tělo i ducha od stereotypních úkonů všedního dne se změnil. Stal se z něj závod o čas, náš vůdce a bojovník za lidská práva ztratil hlavu, a z obavy, že na něj nezbude botička, nabral rychlost letícího šípu. Také ho chvílemi připomínal, jak se od nás nenávratně vzdaloval s Dupym. Zbytek skupinky také trochu zrychlil, ale dalo by se to přirovnat k rychlosti prvního automobilu jedoucího na dřevo. Zkrátka bavili jsme se nenuceně a cesta nám příjemně utekla. V cíly, kam jsme dorazili asi kolem půl osmé, jsme pak obdrželi botičku s tatrankou. A šťastně jsme se shledali se šťastným organizátorem a dobrodruhem Sigim, který jak sám skromně podotkl, tu s Dupym na nás už hodinu netrpělivě čekal. Po tomto radostném setkání, u kterého jsme byli donuceni použít i moderní techniky a to mobilního telefonu, neboť jak jsem se v pondělních novinách dočetl se této akce zúčastnilo kolem dvaceti tisíc lidiček, jsme se odebrali na autobus. Tento dopravní prostředek jsme využili jen jako přibližovadlo k vlaku, který nám v osm hodin dvacet šest minut jel z Heřmaniček. A opravdu po dvaceti minutovém zpoždění jsme se dostali do plného vlaku. A s písněmi na rtech jsme ve své uličce mířily do Prahy, kde naše dobrodružství skončilo. Rozutekli jsme se na Hlavním nádraží každý do svých životů. Ať už za svou milou, či domů za rodinou, či jinými přáteli podělit se o své zážitky, které se nesmazatelně vryly do pamětí a srdcí nás všech zúčastněných.

Vánoční turnaj

Turnaj byl od samého začátku poznamenán absencí tří hráčů. Vedle nemocného Stříbrňáka se kvůli teplotě a přiskříplé ruce omluvila i Dita. Největším překvapením však bylo, když nedorazila Sabča. Prý na to zapomněla a navíc prý nestíhala balit dárky. Nedalo se nic dělat. Zbylo nás jen devět, takže se musely zredukovat týmy a upravit turnajová pravidla. Zůstaly dvojice David-Bára, Dan-Blanka a Honza-Haki. Zbylá trojice Ťápa, Wenca a Natálka vytvořila poslední skupinu 2+1, tedy dvojici s jedním střídajícím. Nesmíme zapomenout ani na naší týmovou fotoreportérku Anetu. Podle očekávání byli jasnými favority David-Bára. Čekalo se jen, jak se podaří sehrát Danovi a Blance, kteří je jako jediní mohli ohrozit.

Turnaj začal. V prvním kole nastoupili Honza-Haki proti Danovi-Blance. Ti svou roli favoritů potvrdili a vyhráli oba sety 15:9 a 15:10. Na druhémkurtu mezitím přehráli David-Bára vysoko Wencu-Natálku 15:5. Druhý set byl již vyrovnanější. Ťápa vystřídal Natálku a společně s Wencou dosáhli výsledku 12:15. David-Bára si tak připsali dvě vítězství.

V dalším kole si to rozdali David-Bára a Honza-Haki. V na body nejdelším zápase nakonec podlehli Davidovi-Báře 16:18, což ovlivnilo i druhou hru, kde David-Bára vyhráli již s větším klidem 15:12. Dalšími soupeři byli Dan-Blanka, kteří nastoupili proti Wencovi-Ťápovi. Celý průběh hry byl i výsledkově podobný předchozímu utkání. Zaznamenali prohru 11:15. Poté co Natálka vystřídala Wencu, proběhla rychlá hra s konečným skórem 5:15 pro Dana-Blanku.

Poslední kolo se stalo nejdramatičtějším. Bylo jasné, že nastal boj o 1-2. a 3-4. místo. S žádnou výhrou na kontě se proti sobě postavili Honza-Haki a Wenca-Ťápa. V zahajovací hře byla vidět nesoustředěnost první dvojice. Prohráli se svými soupeři poměrně jasně 8:15. Další zápasy však již byly pod taktovkou Honzy-Haki. Nejprve po výměně Wenci s Natálkou přehráli Ťápu-Natálku 15:10. Na vyhrané zápasy to bylo 1:1, takže pokračoval třetí rozhodující souboj. Zde smetli Wencu-Natálku v bodově nejkratším utkání turnaje 15:3 a zajistili si tak třetí místo.

Na rozdíl od předchozích dvojic do finále nastoupily týmy, které zatím nepoznaly prohru, takže se čekal napínavý zápas. Z kurtu se ozývaly výkřiky zloby, lamentování a samozřejmě radosti. První hru vyhráli Dan-Blanka 15:13, takže jim chyběl jen krůček k vítězství. Ale tým David-Bára zabojoval a se svojí profesionální taktikou dosáhli v prodloužení vítězství 17:15. Teď to znamenalo, že jsou na tom oba týmy opět naprosto stejně. Přišla tedy poslední rozhodující hra, určující vítěze celého turnaje. I přes veškeré úsilí se Davidovi-Báře nepovedlo zastavit spanilou jízdu svých soků, kteří vyhráli 15:12, a jen s jednou prohrou se stali vítězi Vánočního MM turnaje.

Soudné sestry

Od naší poslední návštěvy divadla V Dlouhé neuplynul ani měsíc a už jsme sháněli lístky na další představení. I když se vstupenky kupovaly se skoro dvouměsíčním předstihem, podařilo se nám sehnat jen posledních osm kousků. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že máme místa na balkón a navíc do první řady.

Na sraz jsme dorazili téměř včas. Byla to pěkná podívaná. Jen těžko byste v upravených lidech v oblecích a šatech hledali táborové vedoucí. Po rozdání lístků a výběru peněz naše kroky zamířily do šatny a odtud na naše místa na balkóně. Výhled byl opravdu suprový. Hlavně když nám žádný neposedný Navážka nebránil ve výhledu jako minule.

Divadelní scéna byla nádherně zpracovaná. Vedle Velké A´Thuin se měnily scenérie lesů, měst a vesnic vypadající tak živě, že divák měl chvílemi pocit naprosté dějové unešenosti. Konečný dojem dotvářeli kamenní chrliči, kteří dřímali na divadelních ochozech. Dokonalé bylo ztvárnění Magráty, vévody a mnoha dalších. Představení bylo prošpikováno nádhernými a vtipnými scénkami. Za zmínku jistě stojí bludný kámen utíkající jako o život před čarodějnicemi, Ježčí píseň Stařenky Ogglové, kašpar se svým "troufám" a nenapodobitelnou chůzí, Smrť hrající v divadle divadlo a mnoho dalších. Co se ovšem naprosto vymyká, je stepující Smrť. To se jen těžko popisuje. To je potřeba vidět. Hra postupně plynula. Bavili se naprosto všichni. Skoro nás až mrzelo, když ohlásili přestávku. Oddechový čas trávil každý po svém. Ať už se skleničkou a chlebíčkem, nebo na čerstvém vzduchu. Druhá půle byla ve znamení rozuzlení celého příběhu. Magráta objevila svojí životní lásku, když tu se do naprostého romantického ticha ozvalo Wencovo "Vrrrrrr". To byl poslední hřebíček do našich, smíchem zkoušených, břich. Je asi naprosto jasné, jakou to mělo odezvu v okolí. Lidi padaly z balkónu, atd. atd.

Představení bylo dokonalé od A až do Z. Je naprosto jedno, jestli jste Pratchetta četli, nebo ne. Směje se prostě každý. Plni dojmů jsme se po skončení představení vydali ještě na krátké posezení za účelem honosné, kulturní debaty. Ta se zaměřila hlavně na otázku: "Je lepší divadelní hra Soudné sestry, nebo Maškaráda?" Oba tituly měly své nadšené zastánce. Nikdo nechtěl ustoupit. Souhrnně můžu asi říct, že jsou obě prostě nádherné a obě zaslouží návštěvu.

Pratchettovská divadelní představení máme vyčerpaná. Uvidíme s čím dalším přijde naše hlavní kulturní referentka Bára.

Zdroj fotografií z představení: www.divadlovdlouhe.cz

Založení VTMM a DKMM

Volejbalové šílenství z Mařaňáku nás neopustilo ani po skončení tábora. A jelikož jsme si brzo uvědomili, že bez volejbalu nemůžeme žít, padl návrh zahrát si beach-volejbal. Slovo dalo slovo a už se razilo na pankrácké kurty. I přes jedno lehké zranění, jsme v hraní pokračovali. Od té doby se scházíme celkem pravidelně a pod vedením Báry pilujeme techniku a taktiku. Celé naše snažení vyvrcholilo Vánočním turnajem, který byl hráči ohodnocen velmi kladně, takže se už plánuje jeho velikonoční pokračování.

Napadla Vás někdy otázka: "Co dělají vedoucí po táboře?" No, samozřejmě vymýšlí a připravují tábor následující. Ale proč se při tom i trošíčku nepobavit? Téma celotáborové hry nás dovedlo až do divadla. Možná se nám jen chtělo něco podniknout, nebo snad se jen kulturně vyžít. Každopádně tak vznikl Divadelní klub MM. Nemáme žádná pevná pravidla. Členem se stává každý, kdo s námi vyrazí na nějaké představení.